Boj o výsluní - bez ohledu na to, zda o něj někteří vůbec stojí - je s postupující dobou stále těžší. Popularita je dnes více než dříve doprovázená kompromisy nebo jen pouhou, už primárně níže nastavenou laťkou náročnosti na posluchače. Logicky už dávno neplatí, že by i to kvalitnější nutně muselo dříve či později najít svého příjemce a přilákat zájem davu. Asi je to tak lepší: pro ty, kteří o to stojí, je pořád co objevovat.
Madera: Jardín Amurallado (vlastní náklad)
http://maderaweb.cz
Původem Američan s kolumbijskými rodiči Iván Gutiérrez se na domácí scéně zapsal především několikaletou spoluprácí se Zuzanou Navarovou. Poté, co jejich spolupráce skončila, pobýval nějakou dobu v Madridu a po návratu do Prahy v roce 2003 založil s všestranným kontrabasistou Tadeášem Mesanym (jeho stopa vede od jazzových aktivit až po například jeden čas pozici koncertního člena Ecstasy of St. Theresa) skupinu Madera. Své snažení oškatulkovali jako "Post-latin urban folk". Madera tak není na tuzemské scéně žádným nováčkem - i když aktuální album, které vyšlo na sklonku minulého roku a ke kterému je kapela nyní na turné, je teprve druhé.
Španělsky zpívané písničky v sobě snoubí latinsko-americkou živočišnost, pocit hřejivého tepla i bezstarostnost, ale dovedou i ukolébat darem spolehlivě relaxovat. Mají v sobě schopnost rozdávání jakéhosi skrytého optimismu; všichni zúčastnění muzikanti navíc své nástroje ovládají s nadstandardní lehkostí. Netlačí na pilu a výsledkem je nesmírně uvolňující hudba, která - a to je nejdůležitější - nepůsobí jako pouhý revival toho, co si všichni představují pod hudbou "od Mexika po Argentinu", ale původní pojetí, plné nápadů a inspirace. Spíš než folklor v sobě ostatně od základu nese mix žánrů, přičemž se nebojí ani popu. Po většinu času komorní El otoňo má třeba stejně blízko k francouzskému šansonu jako k romantickému vyznání jihoamerického mladíka.
Do křehkých a agrese prostých písniček se často nenápadně vetře jazzový feeling (Sara), který doprovází citlivé aranžování, jdoucí ruku v ruce se souhrou. Spolu s Gutiérrezem a Mesanym ostatně kapelu tvoří osvědčený bubeník a dlouholetý spolupracovník Lenky Dusilové David Landštof a čerstvě i klávesista Ondřej Kabrna (doprovázející i Luboše Andršta či Janu Koubkovou). Přirozená souhra udržuje stálou hladinu energie, díky které ono magické "maňána" nikdy nepřeváží a skladby se ani na okamžik nepromění v barovou nudnou kulisu. Procítěnost a nasazení (až fatalisticky vyznívající závěrečná a se šansonovým zanícením podaná Desde lo alto) se nahrávkou vine jako spojující nit, která z ní dělá z jezírka nenápadnosti vylovenou blýskavou rybu.
O zakotvení projektu na tuzemskou scénu jasně vypovídají české překlady textů v bookletu. Někde jsou ale poněkud kontraproduktivní - autorova vrozená mentalita je přece jen od středoevropské značně odlišná a mnohé texty tak v překladu působí jako plné patosu a velkých slov, ve kterých se poezie proměňuje v kýčovitou nabubřelost kombinovanou s naivitou, působící na pověstný český cynismus podobně jako pompézně pojaté indické "bollywoodské" filmy. Pro romantické duše a beznadějné snílky ovšem jde rozhodně o desku, která by v jejich diskografii neměla chybět.
Jan Jeřábek: Mýlíš se, řekla láska (Galén)
http://www.jerabek.estranky.cz/
Čím byla pro Ivána Gutiérreze Zuzana Navarová, tím je pro Jana Jeřábka Jan Burian. Spolu s ním a kytaristou Františkem Jančem vytvořili počátkem devadesátých let seskupení Další konec světa, které navázalo na formaci Před vaším letopočtem. Jeřábek v obou představoval ten nejintrovertnější prvek a přinášel písničky ovlivněné magií i viděním světa, kterou mezi české písničkáře zasel už v sedmdesátých letech Oldřich Janota. Vychází z toho, že připustíme-li hypotézu, že existují trampští písničkáři, folkoví písničkáři nebo rockoví písničkáři (a vlastně dnes již i popoví písničkáři), pak Jan Jeřábek je jednoznačně písničkářem "alternativním" ve smyslu hledání vyjádření,a vůbec není odvážné říci, že vlnu takzvaného freak folku předběhl přinejmenším o dekádu.
Jeho nové album je jakousi kompilací typu "best of", písničkami posbíranými z dostupných (či přesněji již nedostupných) nahrávek, doplněných i několika koncertními záznamy. Na jednu stranu je tak možná maličko škoda, že tu téměř nikde není ke slyšení autor samotný, v nejsyrovější podobě, na tu druhou pak je nutno konstatovat, že veškeří hosté nejenže citlivě doplňují a zpestřují celek, ale nápaditým vkladem a všudypřítomnou chutí experimentovat mu dodávají na překvapivosti a tak i na nadčasovosti.
Tím, že skladby dostaly nápaditou vnější podobu - a vlastně nejde o to, zda jde zrovna o empatický saxofon Víta Kahleho nebo naopak surovou zběsile zkreslenou kytaru Františka Jančeho - a upoutávají už jen pestrostí aranží, je daleko snazší se nechat vtáhnout do jejich světa. Světa všímajícího si detailů, plného pozoruhodných postřehů tam, kde se jiní snadno nechají ukolébat obyčejností a nenápadností. Jeřábek je bytostný poetik, i přes "neupovídanost" umí maximálně využít tajuplnost, ale zároveň v jeho textech nechybí nenápadný humor ukrytý v paradoxech i v občas trochu sarkastických pointách.
Svět Jana Jeřábka, tak jak ho představuje výběr z jeho tvorby, je krajina skoro až návyková ve smyslu toho, že je lákavé se do ní opakovaně vracet. Autor k návštěvě zve jakoby nezúčastněně, ale zároveň s podivuhodnou naléhavostí. Dělí se o emoce i o vlastní postřehy a nebojí se svěřit se i s pochybnostmi. Ze všeho nejlepší je ale si u té nahrávky znovu uvědomit, že je - jak kdysi recitoval i v jednom z textů alba zmíněný Petr Váša - pořád naděje. Protože dokud budou existovat písničkáři jako Jan Jeřábek, tak nepraktičtí vůči hudebnímu průmyslu a tak samozřejmě nabízející jiná témata než ostatní i módní kopie zahraničních hudebních trendů, pak netřeba mít o tuzemskou hudbu strach.
